|
Mentálně dospělý stát, právo matky a právo dítěte
(příspěvek k diskuzi o zákazu interrupcí)
Ivan Bunin má v knize Život Alexeje Arseňjeva jednu větu, která mne oslovila už téměř před dvaceti lety, a kterou jsem si navždy vryla do paměti. Říká ji otec Liky, venkovský lékař, v souvislosti s tolstojovci a jejich ideálem sesednout se v poustevně pod jedlí (rozuměj domlouvat se inteligence s mužiky): „Já například nejsem ani zdaleka nadšen lidem, bohužel jej dobře znám...“(Odeon, 1.vyd., Praha 1979, přel. Taťjana Hašková a Jan Zábrana).
Proč? Určením své profese prožívám tuto větu dnes a denně jako terapeutka nechtěně, a bohužel, někdy také chtěně narozených.
Všelicos pravdivého, i etického, i obecně humanistického je v příspěvcích Vlasty Parkanové, Michala Semína, Roberta Falkenauera a Romana Jocha. A jistě také jiných, kteří se k tématu potratů již vyslovili nebo budou vyslovovat. Kéž by sdělení Vlasty Parkanové: Každé těhotenství je neopakovatelným procesem stvoření jedinečné bytosti a jeho přerušení není ničím jiným, než jeho neodvolatelným ukončením (LN 20.2.1998) bylo živoucím faktem-krédem každého souložícího páru! To by byl naplněný sen všech psychologů. Takto naivně nesní však ani student I. ročníku psychologie, zvláště žije-li, samozřejmě, jak se sluší a patří, vedle svých studijních povinností - také sexuálním životem. A kdo jen pár let pracuje v manželské, ale i dětské poradně ví, že je to pustá proklamace do osvětové knížky adolescentům. Kdyby se morálka paní ministryně, případně dalších, vzpírala tomuto tvrzení, doporučuji, aby se podívala do sociologických šetření, ve kterém věku průměrně dochází k prvnímu pohlavnímu styku, od něhož můžeme víceméně uvažovat o zahájení sexuálního života.
Michal Semín v příspěvku II (LN 20.2.1998) jako reakci na článek MUDr. R. Uzla (LN 27.2.1998) hází slovy jako: atributy lidství, redukcionistická teorie je ryze voluntární, jsoucno skladebných částí, výrok iracionální a pokrytecký... Jakkoli jsou to efektní výrazy, zdá se mi, že argumenty MUDr. Uzla nepochopil, a ta záporná předpona značí spíše nechtěl pochopit.
Vrcholem je pak Roman Joch se svým „výkladem“ Uzlových argumentů pro osobní rozhodnutí ženy, zda počaté dítě porodí či ne. Jeho analogie s argumentací obhájců otroctví vyznívá jednak prvoplánově účelově, jednak je stejně přitažená za vlasy, a tváří v tvář lékaři Uzlova formátu, odpusťte, hloupá. Poslední řádky jeho příspěvku jsou pak už vrcholně nevkusné. A proč ten výpad, že se Plechanová marxisticky pyšní? Je tak snadné být agresivní - zvláště vůči ženě - jakému posunu v řešení problému to však posloužilo?
Bylo by však málo, kdybych pouze komentovala publikované příspěvky a sama nepřispěla svojí troškou do mlýna. Dvacet pět let studia a práce týkající se lidské psychiky mne, doufám, opravňuje říci: Hledisko etické a otázky zdraví - jak tělesné, tak psychické - jsou prvořadé. Týkají se matky (otce) i dítěte, ale oba (nebo všechny tři), je třeba pojímat jednotlivě. Děloha ženy opravdu nepatří státu. Z tohoto hlediska stát nemá právo zasahovat do jejího rozhodnutí počatý plod donosit a porodit. Stát může, a to je ovšem jeho povinností, udělat všechno pro to, aby dilema rozhodování vůbec nevzniklo. Tady říkám s Buninem: „Já například ani zdaleka nejsem nadšena lidem, bohužel jej dobře znám...“
Všichni jej známe, všichni víme o nedostatcích v rodinné výchově (stačí už narodit se rodičům alkoholikům, psychopatickým osobnostem, rodičům citově chladným nebo z vlastního dětství poškozeným, rodičům zaměstnaným kariérou či tupě konzumním apod.) Všichni víme o nedostatcích školního vyučování (vědomostí až příliš na úkor rozvoje osobnosti, zbytnělý požadavek na výkon na úkor pedagogického vedení a strádání dětí z nepochopení čemu jsou vystaveny v rodině - nemáme opět několik sebevražd dětí, teď, čerstvě po pololetí?) Také všichni víme o nedostatečné osvětě vedené státem, o problému drog, o škodách působení komerčních masmédií na děti a mladistvé.
Víme přece všichni o vymývání mozků nejcitlivější, nejbezbrannější části populace směrem, že sex je konzum. Je to jen jedna z „normálních a běžných“ potřeb, které lze normálně a běžně uspokojit. I koupit. A v prvoplánové podobě vcelku s minimální námahou. Pouliční stánky s výstavou časopisů, reklamy, konzumní zábavné filmy často s reáliemi neadekvátními evropské kultuře. Pak opravdu stačí jen dva, kteří mají tu „běžnou potřebu“. A stejně prvoplánově, jako v časopisech a na plátnech kin, bez převzetí odpovědnosti. Protože sex se předkládá, dlouhé časové úseky lze sex všude možně vidět, ale případný příchod dítěte - ze sexu - se neobjevuje. V tomto smyslu má Vlasta Parkanová naprostou pravdu. Doufejme, že v rámci svého postavení činí maximum pro to, aby její názor nebyl jen krásná literatura.
Chtěli bychom být dokonalí. Kdy budeme dokonalí? Lze vůbec dosáhnout dokonalosti? Prostá rota polních pěšáků - psychologů v bezprostředním styku s dětmi, s mladistvými (výchova k odpovědnému rodičovství začíná odmalička) i s jejich rodiči (často se odlišují jen rokem narození), a také pedagogové a lékaři dobře vědí, jak daleké jsou obzory toho, co bychom si přáli. Než dosáhneme stavu, na který bychom mohli pohlížet jako na zvládnutou situaci, nelze jinak, než trpělivě pracovat na všech vyjmenovaných rovinách: rodina, škola, státní a vůbec osvěta, masmédia, kultura všeobecně, zdravotnictví, individuální práce s dětmi i s rodiči.
Hrát si na rozhněvané patriarchy, káravě zdvihat prst, vynášet odsudky a mocensky stanovovat příkazy a zákazy, svědčí o nepochopení složitosti této otázky. Co je však ještě vážnější, je ústup z pozic mentální dospělosti. Protože mentální dospělost znamená postavit se čelem ke stavu věcí. I přesto, že se nám to nelíbí nebo je to mnohem obtížnější, než jednoduchý příkaz či zákaz. Avšak jenom příklad mentálně dospělého státu, nikoliv autoritativně-ochranářského hlídače a rozhodčího, může táhnout svoje občany tam, kde je žádoucí, aby - podle nejvyšších etických norem - mentálně dospělá občanská společnost byla.
A komu patří dítě? Hlubinná terapeutická práce s hypnózou a změněnými stavy vědomí, moje vlastní, stejně tak jako mých kolegů, mi dovoluje říci to, co otevřená, přemýšlející laická veřejnost i vzdělaní, mentálně dospělí teologové vědí: Sobě patří. Svému vlastnímu rozhodnutí komu se narodí, a bude-li žít jen krátce po početí, aby získalo poučnou, třebaže bolestnou zkušenost fyzického bytí. Nebo bude-li žít tak dlouho, kolik bude, opět pro jeho osobní vývoj ve fyzickém bytí, poučné a smysluplné. Ve spolupráci se ženou, kterou si volí jako matku (zralou nebo naopak nezralou pro mateřství), realizuje sebe, pouze sebe, totiž: ve fyzické, jevové podobě potřeby své duše.
Zlata Hálová, doktorka sociální psychologie a terapeutka
Brno, únor 1998
|