Psychocentrum
Zlata Hálová
Objednávky
Stanislav Grof
Rodinné konstelace
Osvěta

[mailto:webmaster]

Ahimsá jako základna mentálních cvičení jógy a základna života obecně
(Příspěvek na seminář „Jóga – cesta pokoje“, Košice, 22.9.2002)


    Říká se, že správný jogín cvičí jógu 24 hod denně.

    Toto vyjádření obsahuje poukaz na to, že nemusíme hodiny cvičit ásany, hodiny dýchat pránajámu apod., abychom si mohli o sobě myslet, že jsme se stali jogíny. Všechen čas, který prožíváme v plném mentálním soustředění je stav, kdy „cvičíme“ právě prováděnou činností sebe. Ať je to podoba umývání nádobí nebo dokonce podoba odpočinku při čtení knihy.

    Měla bych se, ale přímo zmínit o mentálních cvičeních, o tom, jaký efekt mají na psychiku, a jak se s pomocí těchto cvičení rozvíjí vyrovnanost mysli.

    Pro mentální cvičení možná ještě významněji, než pro cvičení tělesná, platí jako výchozí rozpoložení ahimsá. Tam, kde si tělo v hathá józe samo řekne, že už nemůže, při mentálních cvičeních je třeba jemně naslouchat mysli. Naslouchat, je-li mysl položena ve cvičení a spokojena, nebo jestli se do cvičení tlačíme a cvičíme víceméně mechanicky. Potom ovšem vlastně nemůže dojít k efektu, který potřebujeme. Víme totiž, že jen ze cvičení, která prožíváme spokojeně, máme efekt klidu a vyrovnanosti.

    U některých mentálních cvičení jako je např. trátak, vycházíme někdy z rozpoložení mysli rozbouřené v emocích. Může to být zlost, vztek, lítost, smutek, zoufalství. I k tomuto stavu patří ahimsá. Ne potlačovat a popírat emoce. Naopak, prožít je a mentálním cvičením proměnit ve stav klidu a vyrovnanosti.

    Tyto poznatky jsou známé a já o nich mluvím pouze úvodem k tomu, co bych ráda přinesla jako osobní sdělení k vašemu zamyšlení, jako inspiraci pro váš život.

    Ve své práci psycholožky se asi nejčastěji setkávám s dvěma problémy, které lidem berou kvalitu života. Vlastně se jedná jen o jeden problém, jenž má ovšem dva póly.

    Jeden pól je agresivita. Vůči vnějšímu světu samozřejmě korigovaná řadou sociálních norem. Vůči sobě samému je však mnohem obtížnější tyto normy uplatnit, mnohdy je těžké vůbec si uvědomit, že se k sobě chovám špatně, že sám sobě ubližuji. Z takového stavu osobního, vnitřního až podvědomého ubližování, plyne neklid, nespokojenost se sebou, potlačování sebe, frustrace, pocity viny, komplexy méněcennosti, deprese.

    Druhým pólem je trpnost. Pasivita, stálé očekávání, že přijde něco, co pomůže, něco, co přinese změnu života, co vyřeší problémy. Ve vztahu k sobě je v tomto případě podoba trápení se, pocit slabosti a vnitřní neúcty, ze které opět plyne neklid, nespokojenost se sebou, potlačování sebe, frustrace, komplexy méněcennosti, pocity viny až deprese.

    Na základě osobní životní historie a životních okolností bývají tyto dvě polohy někdy vyhraněné tak, jako by člověk žil v úzce vymezeném, nepříliš optimálním modelu chování. Naplňuje jej sám pro sebe i produkuje navenek ve své rodině, mezi přáteli i v práci. Jako by v divadle, kterým je svět a průběh jeho života, hrál opakovaně den, co den, stále jednu roli: více či méně neklidného, frustrovaného, navenek i vnitřně agresivního jedince. A ostatní, i on sám sebe nakonec, to musí vzít na vědomí. Nebo naopak: jako by den, co den, hrál roli jedince ušlápnutého, bezmocného, trpícího a trpitelského, kterého ostatní využívají a on sám sebe obětuje. (Ve prospěch čeho, koho?)

    Pro doplnění říkám, že „roli agresivní“ častěji „hrají“ muži, a „roli trpitelskou“ častěji „hrají“ ženy. Dal by se jistě vysledovat vztah k modelu tzv. „typicky mužského“ a „typicky ženského“ chování, jenž se ovšem od 19. století, a hlavně během 20. století významně mění v souvislosti s postupující emancipací žen a s důrazem na lidská práva a demokracii – aspoň v anglosaském světě.

    Někdy se tyto dva póly doplňují, prolínají a aktivuje se jeden nebo druhý podle situace a podle „hry“, která se má v divadle života zahrát.

    Agresivita evidentně, a to i ve formě zaměřené na sebe sama, ale ani trpnost se neslučuje se stavem ahimsá, který potřebujeme, má-li mít mentální cvičení smysl. Nenásilí, respekt k sobě samému - odtud začíná i respekt k jiným - a nenásilí v nejširší formě jako celkový životní postoj vždy a ke všemu, je odrazem a současně zdrojem vnitřní spokojenosti. Nemůžeme smysluplně cvičit mentální cvičení, jestliže nemáme vyřešený stav ahimsá. Jednoduše řečeno: Nemůžeme být mentálně klidní a vyrovnaní, pokud sami sobě ubližujeme, pokud sami sebe nemáme rádi.

    Když začínáme s mentálním cvičením jógy, už v té chvíli je dobré si uvědomit jaký mám vztah sám k sobě. Jak se sám se sebou cítím. Jak se mám rád a jak se respektuji. Jak se sebou zacházím: pěkně?, slušně? nebo se odbývám, okřikuji, zlobím se na sebe a ponižuji? Když postupujeme od jednoduchých cvičení ke složitějším, stále je třeba sledovat jak se cítím, a co prožívám. Mám radost ze sebe? Vážím si sebe? Jsem laskavější a vnímavější k sobě i k jiným?

    Pokud je cvičení vedeno cvičitelem je třeba, aby navodil výchozí stav bezpečí a uvolněnosti. Při osobním samostatném cvičení se doporučuje uvědomit si, co si přeji. Stačí si říci: Jedná se o můj život a přeji si být spokojený a šťastný. Všechno, co dělám, všechno, co cvičím, vede k mému pocitu klidu a vyrovnanosti.

    Je dobré také navodit si stav introspekce, tzn. prostor nerušeného času, ve kterém se napřed cíleně zabývám sebou: svými vzpomínkami a kontemplací prožitků a pocitů s nimi spojených. Je třeba jít až do doby dětství, tak hluboko, jak to jen lze. Zabývat se dále výchovným působením rodičů, příbuzných, školy, vrstevníků. Partnerskými vztahy, vztahem ke svým dětem a také jejich vztahem ke mně. Je dobré prozkoumat, co to se mnou udělalo, jakou emotivní kvalitu má záznam těchto vlivů v mém prožívání a v mé identitě – Kdo jsem? Jak se sám se sebou cítím na základě působení těchto vlivů. Prožil jsem to? Přežil jsem to? Bylo to pěkné? Jsem spokojený? Nebo jsem stísněný, zklamaný, smutný? Cítím se ukřivděný, že se mi něčeho nedostalo? Mám proto v sobě zlost nebo je to spíše lítost? Žiji tak, že dobývám nebo tak, že čekám, co na mne zbude? Opakuji den po dni, stále jednu roli nebo mám repertoár rozmanitý, plný bohatých reakcí pro svůj projev v celé škále osobních kvalit, přání, zájmů a dispozic?

    Smyslem mentálních cvičení ještě výrazněji, než u cvičení tělesných, není množství ani výkon, ale dosažení stavu, ze kterého pramení mentální síla.

    Mentální síla je projevem souladu všech složek psychiky v sounáležitosti s tělem.

    Stav mentální síly se odráží ve všech aspektech života, ve všem, co děláme. A všechny aspekty života, zpětně ovlivňují a vytváří stav mentální síly. Nemůžeme být navenek silní, klidní, vyrovnaní, pokud nezvládáme jemné rozpoložení ahimsá sami k sobě.

    K provádění mentálních cvičení proto jako základna patří dobrý vztah k sobě, láska k sobě samotnému, ocenění a přijetí sebe tady a teď. Na této základně souladu sama se sebou, mohu potom stavět stavby jednoduchých i náročnějších mentálních cvičení a vlastně celého svého života.

    A ještě malá poznámka na závěr: Nezaměňujme, prosím, stav trpnosti s pokorou. Kategorie pokory je zcela jiného řádu, než pasivita, trpnost. Také, uvažujeme-li koncept karmy, je třeba odlišit zákonitost příčiny a následku, ke které se mám aktivně postavit, od trpného přežívání.



Zlata Hálová, Brno, 15. 9. 2002



PhDr. Zlata Hálová, CSc. - Psychocentrum Brno