Psychocentrum
Zlata Hálová
Objednávky
Stanislav Grof
Rodinné konstelace
Osvěta

[mailto:webmaster]

Nové paradigma pojetí života
(Mezinárodní konference EKOMOST 1992)

Zlata Hálová


    Připadá mi významné, že mohu téma svého příspěvku přednést ve městě, které se jmenuje Most, protože jméno (každé) nese sdělení. Most nese obraz přechodu na druhou stranu, obraz spojení, dosažení něčeho, co je jinak nedosažitelné. Je-li dnes město Most “hlavním” městem nejvíce zdevastované části naší země, možná je také mostem, po kterém lze přejít na druhý břeh, k nápravě toho, co nás aktuálně bolí.

    Chtěla bych v úvodu poděkovat přátelům: Václavu Bělohradskému, Dušanu Dugáčkovi, Pavlu Stratilovi, kteří přijali moje pozvání – výzvu podílet se na programu dne věnovanému ”alternativnímu životnímu stylu”. A chtěla bych poděkovat také všem ostatním, kteří přispívají k tomu, abychom nepromarnili možnost dostat se na druhý břeh.

    Nedávno byla v Praze výstava World Press photo, tam jsme mohli vidět fotografii, která během války v Perském zálivu obletěla svět. Fotografii kormorána zalepeného naftou navždy zachycující moment jeho ”polidštění”. Stejně jako člověk oněmělý hrůzou, je na té fotografii pták, polidštěný bezmocí nad tou zkázou. Steve Mc. Curry, autor tohoto snímku, za něj dostal cenu v kategorii ”Příroda a životní prostředí”.

    Ocenění, medaile, řády …A nebo naopak. Tresty, zákazy, pokuty…To jsou formy komunikace, jejíž určitá kvanta si lidé navzájem vyměňují. A pak jsou ještě jiné rozměry. Václav Bělohradský napsal k této fotografii úvahu ”Válka v Perském zálivu očima kormorána”. Nad dokumentem i nad Bělohradského otázkou: ”Jak trpí kormorán, pro kterého se voda, k níž od věků patřil, stává smrtelnou pastí a navždy mizí jeho ptačí svět?”

se mi přes veškerou výzbroj poznatků psychologické vědy, sevřelo srdce.

    Psychologie, jako každý jiný systematizovaný poznatkový systém, má svoji metodologii a terminologii. Získané poznatky třídí, analyzuje, porovnává, vyhodnocuje, aplikuje. Využívá také poznatků biologie, chemie, fyziologie, genetiky, fyziky. Používá statistiku s její teorií významnosti, přípustné tolerance chyb, směrodatných odchylek apod.

Psychologie může dnes poskytnout množství důležitých výsledků svého poznání a dát tak podnět ke změnám a nápravě věcí lidských, ale podobně jako další vědy s týmiž ambicemi, nevystačí do budoucnosti pouze s exaktním přístupem, nevystačí pouze s rozumem.

    Všichni nevystačíme pouze s rozumem! Nevystačíme už dále s poznáním světa pouze přes kvantifikovatelné údaje. A to, že s tím přestáváme stačit, začíná být víc než zjevné. Začíná být tragicky zjevné.

    Newtonsko-karteziánský model, dosavadní paradigma pojetí života, vytlačil ostatní možnosti poznání jako kvantifikovatelně neověřitelné a tudíž nevěrohodné. Vše, co lze nazvat spiritualitou postavil jako méněcenné do ostře kontroverzního protipólu racionálnímu alias pravdivému. Tento model přestává však být dostačující pro pochopení světa v jeho propojenosti, v globálním prolnutí přírodního i humánního a ne vždy v lineární kauzalitě.

(Pozn. Slovo paradigma znamená celek představ všech hodnot nějaké společnosti. Je to pojem, který zavedl Thomas Kuhn, historik vědy.)

    Věda a náboženství, rozum a cit, technika a umění, příroda a lidstvo – duální, protipólový přístup chápání a výkladu jevů stály dlouho konfrontačně proti sobě. Od Bacona a Descarta, Newtona a Galilea - abychom jmenovali alespoň ty nejdůležitější představitele mechanistického obrazu světa - ovlivňoval tento dualizmus rozhodujícím způsobem náš život.

    Na základě výsledků přírodních věd v 18. a 19. století, došlo objektivně k obrovskému technickému pokroku, který přinesl změnu životních podmínek a ulehčení práce. Tím však také došlo k tomu, že si rozum začal činit nárok na vedoucí roli a emocionalita, spiritualita, intuitivní poznání byly přehlíženy či dokonce popírány.

     Obrat začal teprve začátkem 20. století. Byl o to překvapivější, že jej připravili právě fyzikové, ačkoli mezi vědci nejsilněji spojeni s mechanistickým obrazem světa. Zprvu přesvědčeni, že mohou vyřešit poslední (a všechny) neznámé otázky života a vesmíru, museli na základě vlastních výsledků bádání nejen uznat spirituálně-transcendentální skutečnost, ale přímo ji přiznat jako prazáklad našeho života. A byly to právě ty nejlepší hlavy mezi fyziky, které dokázaly vyhlédnout nad úzký horizont svého oboru a překročit rámec daný metodologií, terminologií i objektivním předmětem vědy.

    Niels Bohr se zabýval čínskými znaky Yin-Yang, které symbolizují vnitřní jednotu protikladů. Werner Heisenberg, nositel Nobelovy ceny za fyziku, se ponořil do studia východní filozofie, zejména budhismu. Wolfgang Pauli, další nositel Nobelovy ceny, studoval archetypy v myšlení a jeho práce o archetypech je tradičně publikována s Jungovou prací o synchronicitě. Výzkum atomového a subatomového světa kvantové fyziky (charakter částic nebo vln – vztah neostrý) postavil fyziky tváří v tvář skutečnosti, kterou již nebylo možno pochopit a popsat dosavadním způsobem myšlení a řečí klasické vědy. Učinili závažnou zkušenost, že vždy, když se přibližovali k podstatě věci a pokoušeli se ji analyzovat intelektem, objekt zkoumání se vymknul jednoznačnému určení a jaksi neoddělitelně souvisel se subjektem. Výsledky určované měřítky newtonovské mechaniky se jevily paradoxní a absurdní.

    Tyto zkušenosti vedly přírodní vědy do krize nejen intelektuální, ale přímo existencionální. Protože se však převrat obrazu světa odehrával v tak specifických úrovních, nepřístupných chápání většiny lidí, nedošlo k hlubší proměně vědomí společnosti ani jejích institucí.

    Teprve od šedesátých let 20. století se postupně do informací pro širší veřejnost dostává proces měnícího se náhledu na svět. Bohužel, zatím nedostatečně pochopen.

    Na tomto místě bych neměla opomenout jméno Fritjofa Capry, rakousko-amerického fyzika, který ve svých knihách “Tao fyziky” a “Bod obratu”, prokázal podobnosti a paralely moderní fyziky s mystikou východu, taoismem a budhismem.

    V protikladu k mechanistickému obrazu světa, prožívali mystici (mystické tradice jsou také v křesťanství a islámu: např. mistr Eckhart, súfové aj.) svět ne jako nahromadění izolovaných objektů, které jsou měřeny, váženy, počítány, uspořádávány a hodnoceny člověkem jako korunou tvorstva, nýbrž spíše jako různé aspekty jedné a téže skutečnosti. Kosmos je chápán jako neoddělitená organicko-dynamická jednota. I podle zkušeností moderní fyziky hmotu nelze rozložit do izolovaných základních kamenů, nýbrž daleko lépe jí lze porozumět jako komplexnímu pletivu vztahů – zde je podobnost s mystikou zřetelná.

    Upouštíme tedy od paradigmatu analyzujícího, rozdělujícího a od konfrontačního vidění, které chce celek členit na základě exaktního, kauzálně-logického pozorování jednotlivých jevů. Přikláníme se k celistvému (holistickému) ekologickému vidění propojenosti a sounáležitosti jevů, a to jak humánních, tak přírodních. Tato propojenost a sounáležitost všech jevů kosmu je chápána jako nejvyšší forma skutečnosti a vědomí. Metaforicky mluvíme o holotropním obrazu světa, kdy je obsažena každá část v celku a celek v každé části.

    Tento nový obraz světa, nikoli duálně rozštěpený, ale globálně spojitý, toto nové paradigma pojetí života, jsou stavební kameny pochopení a přijetí nutné změny životního stylu lidí.

    Avšak nejen v souvislosti s poznatky vědy jako takové, dospíváme k tomu, že na základě starého paradigmatu newtonského typu, nelze již řešit světové problémy zasahující všechny životní oblasti. Zejména otázky životního prostředí ve spojení se snahou po hospodářském růstu, problémy nezaměstnanosti a nemocí, problémy bídy i zbrojení třetího světa, problémy nárůstu duševní disharmonie při rostoucí konzumnosti, dávají zřetelně najevo, že izolované postupy vedou do slepé uličky nebo ke katastrofám.

    Jen tehdy budeme mít naději přežít, když pochopíme naléhavost přijetí nového paradigmatu. A jen tehdy přežijeme, budeme-li připraveni a ochotni postavit společné zájmy nad zájmy individuální. Osobní blahobyt a konzum s krátkodobým štěstím nepřináší řešení problémů, naopak. Stáváme závislejšími, slabšími.

    Náš cíl by měl být osobní vnitřní růst namísto konzumního vnějšího růstu. Mnohé staré kultury přežily ekologické katastrofy a přesunuly se jinam. Ale země je konečná, její zdroje jsou konečné. Hrozí ekologický kolaps a my máme sotva několik dekád na záchranu. Kořeny této katastrofy jsou v přístupu průmyslové civilizace. Je zde vykořisťující přístup krátkodobého zisku, ten se prezentuje jako jediná cesta. Lidé průmyslové civilizace trpí kolektivní ztrátou paměti a nezájmem – zapomněli jsme to, co naši předkové věděli o přírodě. Velmi silně žijeme v domněnce, že jsme nadřazeni jiným druhům. Je to člověčí šovinismus, který se snaží využít vše ostatní a člověčí elitářství, lidská arogance vůči přírodě.

    Strom života není hierarchický, ale rozvětvující se. Nejsme vrcholnou větví stromu, jsme jednou z variant. Organizmy se přizpůsobují svému okolí. To však ještě neznamená, že složitější organizmy jsou lepší – svou složitostí jsou i slabší, zranitelnější.

    Pojetí oddělenosti přírody od lidského světa je po dlouhé době tak hluboce zakořeněno, že si většina zvláště západních lidí nedokáže představit, že by to mohlo (a mělo) být jinak. Rozšíření této západní nadřazenosti do celého světa má zničující následky. Ostatní kultury nemají takový rozštěp člověka a přírody. A nebývalo to dříve ani v západní kultuře. Zůstaneme-li doma, např. staří Slované uctívali háje, potoky, řeky, posvátné hory a skály. Jejich hmotný “přírodní svět” byl obydlen vílami, skřítky, vodníky, hejkaly – tedy přenesenými personifikovanými silami duchovního “lidského světa. Vzájemné propojení a respekt k tomuto propojení, vedl k užívání bez drancování a zachovávání “zdraví”. Protože zdraví je možnost obnovy po vyčerpání, možnost nápravy chyb a dalšího růstu.

    To vše bylo potlačeno lidskou arogancí během konstituování monoteizmu křesťanství. Byla provedena démonizace pohanských bohů. Pokáceny posvátné háje – místa vysoce uspořádané, léčivé energie. V podstatě stejný zločin jako kdyby nyní došlo ke zničení Vatikánu nebo Mekky. Gnostické texty byly označeny za bludy. V době inkvizice proběhla masová vražda moudrých žen: bylinkářek, porodních bab, zručných řemeslnic, intelektuálek tehdejší doby.

    Došlo k odříznutí křesťanů od přírodního světa a k přesunu do nadřazenosti člověka nad přírodou. To nese západní civilizace dodnes: komplex nadřazenosti člověka nad přírodou. Stále více se vzdalujeme našim předkům, kteří s ní žili v harmonickém propojení. Zapomínáme a neudržujeme jejich dědictví. Jen stále větší materiálnost a konzumnost.

    Jakým způsobem je udržován tento rozštěp, toto postavení ducha proti hmotě a člověka proti přírodě? Richard Tarnas, americký psycholog a filozof říká, že západní svět je kanonizován muži. Jinými slovy: západní kultura, filozofie, věda, umění, celý způsob života je vytvářen, uplatňován a předáván dalším generacím muži. Sokrates, Platón, Aristoteles, Galileo, Koperník, Newton, Darwin, Hegel, Marx…(A také Lenin, Hitler, Stalin, Mao…).

    Mužský princip symbolicky znamená obal, vnějšek, výboj, uplatnění se, sociálno, extroverzi, akci, obranu něčeho, otevření se. Dává řád, disciplinu, autoritu, samostatnost, (tedy odpoutání se). Vynáší trumfy, přebíjí, konfrontuje. Zaujímá postoj, hodnotí, klade požadavky, vznáší nároky. Dává pouze něco za něco.

    Ženský princip symbolicky znamená střed, vnitřek, nitro, jádro, prožívání, individuálno, introverzi, zaposlouchání se do sebe, kontemplaci. Představuje soudržnost, úkryt, teplo, intimitu, jistotu, bezpečí, důvěru, něhu, lásku. Nepožaduje, nehodnotí, dává a priori (neptá se co za to).

    Člověk je v češtině i slovenštině rodu mužského. Obdobně der Mench, el hombre, l´homme, a Man atd. Anima mundi – duše světa je rodu ženského. Ženství je to, co je základem péče, starostlivosti, ochrany. Říkáme: Matka Země. Mysl muže (člověk, výboj, rozum) zatlačila do pozadí mysl ženy ( země, příroda, cit, ochrana, duše). Tím dochází k poškozování.

    Lidské vědomí obsahuje oba tyto principy. Z jejich vyváženosti vzniká harmonie. Úkolem ženského principu je vytvářet vnitřně identickou jednotku, vnitřní svět. Úkolem mužského principu je začlenit tuto jedinečnou identitu do společensktví. 

    Goethe píše jak přemýšlel o těchto dvou principech ve svém vědomí. Mužský princip (otcův vliv) shledal ve svém působení státnickém. Ženský princip (matčin vliv) poznal ve svém básnickém vidění světa. Tyto dvě polohy v sobě cítil jako protiklad, který se má tvořivě překlenout a vyřešit vyšší syntézou.

    Harmonické vědomí s vyváženými principy muže i ženy vytváří jemnost Bytí. Tam, kde zůstává jen mužské vědomí – mysl muže - objevuje se tvrdost (přehnaná akce), vykořisťování (nezvládnutá výbojnost), potírání jiných, válčení (zcestná konfrontace a přebíjení), nepokora, zpupnost (klade požadavky, vznáší nároky). Tam, kde zůstává jen ženské vědomí – mysl ženy – ztrácí se soudnost (nitro, introverze, individuálno,), vyvstává majetnictví (vnitřek, jádro, úkryt) a tendence bránit vývoji (zaposlouchání do sebe, bezpečí, jistota).

    Krize západní civilizace, krize západního člověka je krizí muže. Vznikla z disharmonie mužského a ženského principu, je to neuskutečněný nebo rozbitý posvátný sňatek mezi mužem a ženou. Neuskutečněná syntéza.

    Je nutné, aby muž našel sám sebe. To znamená, aby přijal ve svém vědomí také ženský princip. Aby u sebe nepovažoval projev mužské mysli za jedině správný. Aby neuzurpoval všechno právo Bytí na realizaci jen mužského výbojného, vnějšek přetvářejícího principu (smutné Gabčíkovo, ale i Asuán, Aralské jezero apod.). Aby dovolil, a především sám sobě ve svém životě dovolil, užívat ženství.

    Je nutné, aby si žena uvědomila hodnotu svého ženského principu a obnovila jeho uplatnění. Nesmí se nechat odradit despektem a dosavadní arogancí muže. Právě na ní v současnosti leží tíha úsilí odvrátit možnost nepřežití. Nesmí se vzdát. Naopak, musí znásobit svoji činnost, nezbývá už mnoho času.

    Je zapotřebí vytvářet četná a mnoha úrovňová spojení mužského a ženského principu.

    Gregory Bateson, patrně nejvýznamnější filozof 20. století říká: “Je nutné, aby osobní harmonizace, osobní vyladění vědomí – láskyplného a současně aktivního, pečujícího a současně hospodařícího, kontemplativního a současně kooperujícího ve společném obzoru vzájemného spolužití – proběhla ve vědomí každého z nás.”

 

Smrt západního člověka by mohla přinést smrt západního světa a možná světa vůbec. 
Nelze jinak, než že člověk rozumu přijme svou duši.


Děkuji za laskavou inspiraci k tomuto příspěvku Prof. Stan. Grofovi, MVDr. Jos. Staňkovi, Prof. Václavu Bělohradskému, Richardu Tarnasovi PhD., Ralphu Metznerovi, PhD., jejichž poznatky i sdělení z osobních setkání se do textu promítly. (Most 1992)


PhDr. Zlata Hálová, CSc. - Psychocentrum Brno