Nová úloha psychologie:
vytváření vědomí limitované spotřeby
(přednáška na Mezinárodní ekologické konferenci EKOMOST 92)

Zlata Hálová

    Termín “trvale udržitelný rozvoj” je elegantnější vyjádření toho, čeho potřebujeme dosáhnout, aby lidstvo přežilo, než termín “vědomí limitované spotřeby”. Významově jsou tyto termíny zřejmě totožné. Až na slovo vědomí. Vědomí je však ten klíč, který těmto slovům otevírá naplnění, otevírá akci a tak i jejich uskutečnění.

    Mluvíme-li o potřebnosti alternativy životního stylu, tj. o jiném životním stylu, než o dosavadním neustálém zvyšování spotřeby, který přivedl svět na pokraj ekologické propasti, musíme totiž mluvit především o akci pro tuto změnu. Akci jejímž výsledkem bude tato změna.

Musíme tedy na prvním místě mluvit o vědomí, neboť nic nebude skutečností, pokud to nebude napřed myšlenkou, přáním, vůlí – mentálním podnětem, který navede ke konkrétní realizaci. (Nepřejídání se, neplýtvání, neznečišťování, nevykořisťování, nezbrojení apod.)

    Nedosáhneme (lidstvo) změny, pokud nedojde k přijetí nutnosti změny na úrovni vědomí, a to na úrovni každého jedince nebo alespoň většiny. (podívejte se na článek Václava Bělohradského Každý může být stou opicí: Co je “objektivita” a co objektivita www.tady.cz/hawkmoon)

    Konstatovat tato fakta by bylo pro psychologii snadné a navíc alibistické, kdyby jen popisovala stav věcí a nepředložila návrh, jak této změny dosáhnout. A bylo by i pošetilé nějakou změnu v takovém případě očekávat.

    Pokusím se vás nyní upozornit a aspoň v základních rysech popsat psychologickou metodu, která přináší možnost práce se svým vědomím nad obvyklý režim rozumových operací. Tzn. možnost přístupu k obsahům vědomí, mimo dosah rozumu (mimo dosah vzpomínek, srovnávání, třídění, dedukce, indukce, zobecňování apod.) A také jejich následné zpracování. Pojetí sebe jako celkově svobodného, tvořivého, akčního a sociálně kooperujícího člověka.

    Obsahuje čtyři roviny:

    První rovina je řízené dýchání a práce s tělem. Jedná se o objevení-pochopení fyzické jednotky (kdo je moje tělo nebo-li: kdo jsem svým tělem), také o objevení-pochopení fungování jednotlivých orgánů (kdo jsem svým srdcem, kdo jsem svým mozkem, kdo jsem svým žaludkem apod.). Procítění a pročištění záznamů vlastního i zvnějšku na mně podepsaného působení.

    Druhá rovina je edukace, poučení. Vyskytuje se ve dvou podobách: biografické, kdy se mohu poznat a poučit z prožitků svého života až do aktuálního věku. Dále z prožitků doby perinatální, tj. doby během narození, a je-li to funkční, i z prožitků doby nitroděložního života. Biografický zdroj prožitků se prolíná se sociálním a transbiografickým. Tak jako nelze oddělit jedince od společnosti (v přirozených podmínkách života), tak nelze osobní realitu oddělit od dalších, jedince přesahujících a přesto propojených trans-realit.

    Třetí rovina je odreagování tenzí, bolestí, potlačovaných úzkostí, komplexů méněcennosti a viny, různých maladaptací, obtížných a ne vždy osobně zaviněných emocí hněvu, agresivity, lítosti, křivdy apod. Jednoduché uchopení této roviny je asi toto: vše, co člověk nese v sobě – ať už o tom ví rozumem nebo pocitem, že něco není v pořádku, ať to skrývá, ignoruje, potlačuje nebo s tím bojuje – je obtěžující, spotřebovává energii na udržení optimálního životního stavu. Je lépe mít dostatek životní energie k naplnění svého života a energií přebývající vytvářet pozitivní přesah ve prospěch mne samotného i okolí, než mít nedostatek, což znamená vždy projev omezení až nemoci (ne mocný, ne samostatný, tj. někdo jiný musí pečovat).

    Čtvrtá rovina je nová sociálnost. Staré, obtěžující rány jsou zahojeny. Člověk je osvobozen od vnitřních problémů a tenzí. Může žít na základě svých dispozic ve své síle. Síla spočívá v poznání své tvořivosti, své schopnosti akce, svých možností přesahu, svých možností lásky a pochopení, které nejsou blokovány úzkostí, bolestí, sebevýčitkami.

    Vedoucí metody (terapeut) je pomocníkem a průvodcem procesu, což ovšem neznamená, že by jeho role byla bezvýznamná. Metoda holotropní integrace osobnosti má své zákonitosti, kterých musí být vedoucí znalý, a jejichž zachování dosahuje speciálním školením. Určitý rámec a podmínky průběhu procesu jsou nutností včetně zakončení: integrace zážitků do života.

    Základní a obecné je východisko, že lidská osobnost je mnohaúrovňový projev jediného univerzálního vědomí. Každá úroveň spektra vědomí je charakterizována specifickým a rozpoznatelným smyslem po individuální totožnosti. Spektrum vědomí má celý rozsah od velmi omezeného, úzkého ztotožnění s egoistickým “Já” - až po nejvyšší ztotožnění s Univerzálním vědomím (Wilber).

    To, co si přejeme je dosáhnout co nejširšího osobního rozsahu vědomí.
    Co nejširšího rozsahu osobní svobody.

Každý z nás má možnost prožít a procítit sebe jako osobnost -
ale také jako horu, jako řeku, ptáka, oblak ...
Kdo byl jednou horou, ptákem, oblakem -
už nikdy více zemi, vodě, živočichům, planetě ...
neublíží.

(Most 1992)