Ememky (malé morality)

Malé morality jsem psala v letech 96-97 na popud Lidových Novin do přílohy Pátek. Strávila jsem na nich řadu hodin – takový malý text, to se nezdá – ale byl to odpočinek od psychologické práce. Pro zajímavost, a pro seznámení se s Psychocentrem také trochu jinak, zde jsou tři z nich.

Povídá mi jedna mladá dívka: “Ty musíš mít hodnou maminku.”
“Mám”, odpověděla jsem. A zaznělo mi to zvláštně. Ta přítomnost.
Ale už jsem se neopravila.
Tisíce laskavých slov, která jsem slyšela, tisíce starostlivých pohledů, napřed pozornýma očima, později přes brýle, tisíce pohlazení, kterými mne vypravila do života stále jsou.
A ta mladá dívka ještě nechápe, že je možné nemít maminku.

Mám maminku. Její věk se nemění. Vlasy už více nešediví. Hlas zůstává znělý. Někdy maličko káravý, jak to u rodičů bývá, většinou však příjemný a veselý. Ani postava se nemění, drží se stále pěkně zpříma. A také upravená. “Žena o sebe musí dbát”, jedno z jejích ponaučení. Pohybuje se svižně. Neví, co je marnit čas i když odpočívá.

Jak to, že jsem odpověděla přítomným časem?
Kam zmizelo těch patnáct let po pohřbu?
Jak je možné, že mohu jen vzpomínat a přesto je tady?

Terapeutický víkend skončil, byla jsem unavená.
Dvacet životních osudů se pohnulo. Z bolestí, ze zklamání, z ublížení, ze starostí. Z pasivity.
Dál.
Oči té dívky byly modrojasné. A jasné jí to bylo také. Ty musíš mít hodnou maminku!
Tak jsem dostala dárek. Od své maminky a za ni.

To, co teď píšu, je pravda už poněkud vzpomínka.
Přijel můj syn z tábora mladých astronomů, který miluje pro úžasnou atmosféru objevování, tvořivosti, svobody, spolupráce a vzájemného respektu křížem krážem: mladí – staří, vědci – amatéři, věhlasní – začínající... A také pro spoustu smíchu. Podle jeho vyprávění mám pocit nonstop smíchu.

Mimo jiná obohacující zjištění týkající se meziplanetární hmoty, proměnlivých hvězd, dvojhvězd, trojhvězd, čtyřhvězd, bílých trpaslíků, černých trpaslíků (prý jsou i hnědí trpaslíci a oranžoví obři a veleobři a zase díry a nevím, co ještě) si tento rok přinesl toto: Ze všech Grygarů, Rüklů, Mikulášků, Pokorných i jiných slavných astronomů jsou nejdůležitější paní Samková a pan Samek. Protože to je kuchyň, tedy jídlo. A ještě chystají půlnočku.

Znělo mi to jako “vánočku” a vážně. Vánoční, podobně odvozeno půlnoční, v tomto případě cokoliv k snědku. Dost k snědku, aby adolescentní organizmus vydržel několik dalších hodin hledět do nekonečnosti vesmírného prostoru.

S tím je spojen kýbl hořčice.
“Mami, to ti je zajímavý, když se stane, že služba zapomene koupit rýži, houskové knedlíky, sůl, vajíčka – vždycky přinese kýbl hořčice. Nebo dojde chleba nebo máslo nebo povidla – ale ne kýbl hořčice. Kluci mají přinést poštu a noviny, přinesou kýbl hořčice. Ztratí se diapozitivy poslední přednášky, Duškova kniha, moje sandály (nikdy se už nenašly), běda, kdyby nebyl kýbl hořčice. Jdeš pro mycí potřeby (čtrnáct dní na jednom místě ve stanu), nejsou tam, stojí tam kýbl hořčice. Prosíš někoho, aby ti půjčil aspoň mýdlo (pozítří se jede domů), nemá mýdlo, má kýbl hořčice.”

ÓDA NA VYKÁNÍ
(věnováno A.G. k 50. narozeninám)

Jednou mne kamarád přivedl k Arnoštovi do ateliéru.
Měla jsem být poradkyní při výběru grafiky.
(Ulice se tehdy jmenovala Marxova a byla mi docela drahá, protože se tam nacházel také sál, ve kterém jsem nedlouho předtím prožila krásné taneční.)

Arnošta neznal ještě nikdo jako známého herce a režiséra, živil se na jakémsi úřednickém místě.
“Moje práce? Štosy papíru!”
Po večerech maloval obrazy a dělal grafiky plné mnohovýznamných rovin. Povětšinou erotických – jak také jinak.
(Když jsme se spřátelili, jednu tohoto druhu mi daroval. Můj otec ze staré prudérní školy však řekl: něco takového v dívčím pokoji viset nebude! A slova pojistil činem. Roztrhal ji na drobné kousky. )

Před Arnoštem to zůstalo utajeno. Moje lítost byla nesmírná a nechtěla jsem, aby byl smutný i on.
Ze začátku jsem nevěděla, že disponuje moudrostí podobnou té, s níž Leonardo da Vinci pozoroval vojáky střílející na jeho sochu jako na terč.
(Otci jsem odpustila brzy. Nějak jsem chápala projev jeho neobratného vztahu ke mně.)

Tak jsme se s Arnoštem seznámili a od té chvíle pěstovali přátelství.
Poněkud plaché, ale silné, jak bývá přátelství mezi mužem a ženou, které nepřekročilo bod zlomu do lásky. S přibývajícími lety se rozprostřelo po ploše našich osobních životů bez konkrétních projevů. Nezmizelo však.

Nejsilnější bylo ten úplně první rok.
Jeho ateliér mi připadal tajemný. Plný podivuhodných věcí.
Vycpaná sova, starý slunečník, zaprášené dřevěné sochy, mnoho knih a samozřejmě obrazy.
Také tam vládla zvláštní vůně a jakési nádherné ticho, i když jsme hodně mluvili.
Od něho jsem slyšela řadu tabu-témat oné dávné předlistopadové doby.

Bylo mi sedmnáct a Arnoštovi dvacet tři let.
Setkávali jsme se pravidelně, nevím proč, vždy ve středu od šesti do devíti hodin.
(Rádi bychom déle, čas strašně utíkal, ale můj otec…)
Potom mne vyprovázel na tramvaj. Počkal, až přijede na zastávku, a než se otevřely dveře a já nastoupila, položil starostlivě otázku: “Máte korunu?”
(Tenkrát se v Brně jezdilo za korunu do kasičky u řidiče.)
A já jsem odpověděla: “Ano, mám, děkuji Vám.”
(Dodnes si dobře pamatuji obavné tetelení své dušičky. Co kdybych tu minci neměla a musela ho požádat o půjčení? Připadalo mi to znevažující rozpoložení, v němž jsme řešili veliké otázky umění, vědy, lidstva, kosmu, věčnosti.)

Celý ten první rok jsme si totiž vykali.
Dnes vím, že to byl rituál.
Starodávný a bizarní, jehož zjevný projev jsme pěstovali vědomě-nevědomě v našem tehdejším věku, a v celém našem tehdejším zamrzlém světě, jako vzácnou květinu.

Nevzpomínám si kdy, a při jaké příležitosti, jsme přešli na tykání.
Možná se nad tím pozastavili jiní přátelé kolem nás, možná se i smáli.
Ale to jemné jiskření mezi dvěma Vy, nezapomenu nikdy.
A také jsem ho už nikdy s nikým nezažila.

Pozn.   Máte-li ve svém životě někoho na láskyplné osobní vykání,
            s úctou a péčí prožívejte tento stav jemné propojenosti dvou oddělených Bytí.
            Stačí málo a nezjevná blízkost přejde do zjevné.
            Tatáž řeka však neponese stejný proud.