|
Ememky (malé morality)
Malé morality jsem psala v letech 96-97 na popud
Lidových Novin do přílohy Pátek. Strávila jsem na nich řadu hodin –
takový malý text, to se nezdá – ale byl to odpočinek od psychologické práce.
Pro zajímavost, a pro seznámení se s Psychocentrem také trochu jinak,
zde jsou tři z nich.
DÁREK
Povídá mi jedna mladá dívka: “Ty musíš mít hodnou
maminku.”
“Mám”, odpověděla jsem. A zaznělo mi to zvláštně.
Ta přítomnost.
Ale už jsem se neopravila.
Tisíce laskavých slov, která jsem slyšela, tisíce
starostlivých pohledů, napřed pozornýma očima, později přes brýle, tisíce
pohlazení, kterými mne vypravila do života stále jsou.
A ta mladá dívka ještě nechápe, že je možné nemít
maminku.
Mám maminku. Její věk se nemění. Vlasy už více nešediví.
Hlas zůstává znělý. Někdy maličko káravý, jak to u rodičů bývá, většinou
však příjemný a veselý. Ani postava se nemění, drží se stále pěkně
zpříma. A také upravená. “Žena o sebe musí dbát”, jedno z jejích
ponaučení. Pohybuje se svižně. Neví, co je marnit čas i když odpočívá.
Jak to, že jsem odpověděla přítomným časem?
Kam zmizelo těch patnáct let po pohřbu?
Jak je možné, že mohu jen vzpomínat a přesto je tady?
Terapeutický víkend skončil, byla jsem unavená.
Dvacet životních osudů se pohnulo. Z bolestí, ze
zklamání, z ublížení, ze starostí. Z pasivity.
Dál.
Oči té dívky byly modrojasné. A jasné jí to bylo také.
Ty musíš mít hodnou maminku!
Tak jsem dostala dárek. Od své maminky a za ni.
Pozn. To, co v sobě neseme od nejbližších lidí,
podobá se štafetovému kolíku.
Přebíráme jej z milovaných, bohužel někdy i
nemilovaných, rukou.
Určitý úsek držíme sami a potom předáváme. Dejte
pozor, jaký je to kolík.
Je-li drahocenný, opatrujte ho dobře. Je-li nesprávný,
lepší bude upustit ho na zem
a vyběhnout znovu po dalším tréninku.
KÝBL HOŘČICE
To, co teď píšu, je pravda už poněkud vzpomínka.
Přijel můj syn z tábora mladých astronomů, který
miluje pro úžasnou atmosféru objevování, tvořivosti, svobody, spolupráce
a vzájemného respektu křížem krážem: mladí – staří, vědci – amatéři,
věhlasní – začínající... A také pro spoustu smíchu. Podle jeho vyprávění
mám pocit nonstop smíchu.
Mimo jiná obohacující zjištění týkající se
meziplanetární hmoty, proměnlivých hvězd, dvojhvězd, trojhvězd, čtyřhvězd,
bílých trpaslíků, černých trpaslíků (prý jsou i hnědí trpaslíci a
oranžoví obři a veleobři a zase díry a nevím, co ještě) si tento rok přinesl
toto: Ze všech Grygarů, Rüklů, Mikulášků, Pokorných i jiných slavných
astronomů jsou nejdůležitější paní Samková a pan Samek. Protože to je
kuchyň, tedy jídlo. A ještě chystají půlnočku.
Znělo mi to jako “vánočku” a vážně. Vánoční,
podobně odvozeno půlnoční, v tomto případě cokoliv k snědku.
Dost k snědku, aby adolescentní organizmus vydržel několik dalších
hodin hledět do nekonečnosti vesmírného prostoru.
S tím je spojen kýbl hořčice.
“Mami, to ti je zajímavý, když se stane, že služba
zapomene koupit rýži, houskové knedlíky, sůl, vajíčka – vždycky přinese
kýbl hořčice. Nebo dojde chleba nebo máslo nebo povidla – ale ne kýbl hořčice.
Kluci mají přinést poštu a noviny, přinesou kýbl hořčice. Ztratí se
diapozitivy poslední přednášky, Duškova kniha, moje sandály (nikdy se už
nenašly), běda, kdyby nebyl kýbl hořčice. Jdeš pro mycí potřeby (čtrnáct
dní na jednom místě ve stanu), nejsou tam, stojí tam kýbl hořčice. Prosíš
někoho, aby ti půjčil aspoň mýdlo (pozítří se jede domů), nemá mýdlo,
má kýbl hořčice.”
Pozn. Chcete-li hledět do hlubin vesmíru, ale třeba i
do hlubin země, moří, lidské duše,
do hlubin sociálních problémů, problémů světa vůbec,
do hlubin umění a vědy,
do královských hlubin Filozofie a čarovných hlubin
Metafilozofie,
chcete-li zkrátka hledět do hlubin čehokoliv,
nezapomeňte mít maličký pevný bod neomylně a
bezpečně vás kotvící k Bytí.
ÓDA NA VYKÁNÍ
(věnováno A.G. k 50. narozeninám)
Jednou mne kamarád přivedl k Arnoštovi do ateliéru.
Měla jsem být poradkyní při výběru grafiky.
(Ulice se tehdy jmenovala Marxova a byla mi docela
drahá, protože se tam nacházel také sál, ve kterém jsem nedlouho předtím
prožila krásné taneční.)
Arnošta neznal ještě nikdo jako známého herce a režiséra,
živil se na jakémsi úřednickém místě.
“Moje práce? Štosy papíru!”
Po večerech maloval obrazy a dělal grafiky plné mnohovýznamných
rovin. Povětšinou erotických – jak také jinak.
(Když jsme se spřátelili, jednu tohoto druhu mi
daroval. Můj otec ze staré prudérní školy však řekl: něco takového v dívčím
pokoji viset nebude! A slova pojistil činem. Roztrhal ji na drobné kousky.
)
Před Arnoštem to zůstalo utajeno. Moje lítost byla
nesmírná a nechtěla jsem, aby byl smutný i on.
Ze začátku jsem nevěděla, že disponuje moudrostí
podobnou té, s níž Leonardo da Vinci pozoroval vojáky střílející na jeho
sochu jako na terč.
(Otci jsem odpustila brzy. Nějak jsem chápala projev jeho
neobratného vztahu ke mně.)
Tak jsme se s Arnoštem seznámili a od té chvíle pěstovali
přátelství.
Poněkud plaché, ale silné, jak bývá přátelství
mezi mužem a ženou, které nepřekročilo bod zlomu do lásky. S přibývajícími
lety se rozprostřelo po ploše našich osobních životů bez konkrétních
projevů. Nezmizelo však.
Nejsilnější bylo ten úplně první rok.
Jeho ateliér mi připadal tajemný. Plný podivuhodných
věcí.
Vycpaná sova, starý slunečník, zaprášené dřevěné
sochy, mnoho knih a samozřejmě obrazy.
Také tam vládla zvláštní vůně a jakési nádherné
ticho, i když jsme hodně mluvili.
Od něho jsem slyšela řadu tabu-témat oné dávné předlistopadové
doby.
Bylo mi sedmnáct a Arnoštovi dvacet tři let.
Setkávali jsme se pravidelně, nevím proč, vždy ve středu
od šesti do devíti hodin.
(Rádi bychom déle, čas strašně utíkal, ale můj
otec…)
Potom mne vyprovázel na tramvaj. Počkal, až přijede na
zastávku, a než se otevřely dveře a já nastoupila, položil starostlivě otázku:
“Máte korunu?”
(Tenkrát se v Brně jezdilo za korunu do kasičky u
řidiče.)
A já jsem odpověděla: “Ano, mám, děkuji Vám.”
(Dodnes si dobře pamatuji obavné tetelení své dušičky.
Co kdybych tu minci neměla a musela ho požádat o půjčení? Připadalo mi to
znevažující rozpoložení, v němž jsme řešili veliké otázky
umění, vědy, lidstva, kosmu, věčnosti.)
Celý ten první rok jsme si totiž vykali.
Dnes vím, že to byl rituál.
Starodávný a bizarní, jehož zjevný projev jsme pěstovali
vědomě-nevědomě v našem tehdejším věku, a v celém našem
tehdejším zamrzlém světě, jako vzácnou květinu.
Nevzpomínám si kdy, a při jaké příležitosti, jsme přešli
na tykání.
Možná se nad tím pozastavili jiní přátelé kolem nás,
možná se i smáli.
Ale to jemné jiskření mezi dvěma Vy, nezapomenu nikdy.
A také jsem ho už nikdy s nikým nezažila.
Pozn. Máte-li ve svém životě někoho na láskyplné
osobní vykání,
s úctou a péčí prožívejte tento stav jemné
propojenosti dvou oddělených Bytí.
Stačí málo a nezjevná blízkost přejde do zjevné.
Tatáž řeka však neponese stejný proud.
Milý Arnošte, přeji Vám všechno nejlepší!
|