Psychocentrum
Zlata Hálová
Objednávky
Stanislav Grof
Rodinné konstelace
Osvěta

[mailto:webmaster]

Muž na zemi, muž na věži a láhev vína
(Lidové novíny, Sobota 21. září 1996)

Příspěvek k polemice “Ekologie: Co je skutečnou pozitivní alternativou ke globalizovanému, unifikovanému, vyžilému konzumu”


    Roztomilý, řekla jsem si po dočtení věty Ivana Hoffmana: “Bylo by fajn, kdyby Jefim Fištejn nebo Jakub Patočka přišli s argumentem, na základě něhož bych buďto uvěřil v hospodářský růst, anebo se zbavil snu o autě značky Jaguár.” (LN 6.9.)

    Roztomilí. Opravila jsem pak v duchu tvrdé y na měkké, uvědomujíc si je všechny tři, Ivana, Jefima i Jakuba. Ještě jsem zapřemýšlela, byla-li by změna v pravopise, kdyby se ve výčtu jmen objevila žena. Ne, nebyla. I se ženou, a dokonce i s více ženami, by byli roztomilí. Ale žen se nedostává.

    Proč roztomilý a roztomilí? Protože zapomněli, co si jistě přečetli v Goethově slavné knize Faust. Co mám na mysli říká v Epilogu Na obranu věže ze slonoviny E. Panofsky:
    “Poslechněme si píseň Lynkea …, kterého Goethův génius umístil do věže, místo toho, aby ho nechal honit zvěř, bojovat a zemřít v boji.
Já dívám se dívám,/ neb vidoucí jsem,/ já věžník si zpívám/ a miluji zem./ Zřím blízko,/ zřím dálky/ a kroužení hvězd/ jak laňky a skalky/ mi na dosah jest./ A věcí všech libý/ zřím soulad a znám,/ tak vše se mi líbí/ i sobě já sám./ Vy blažené oči,/ co zřely jste kdy -/ nechť bylo jak bylo,/ přec nádherné vždy.” (Překlad Otokar Fišer)
   
Po tomto okamžiku “sobecké blaženosti” si však strážce uvědomuje: Nestojím tu na cimbuří/ bych jen slast a rozkoš shléd. S hrůzou pozoruje, že chatrč Filemóna a Baukidy je v plamenech, vidí jak “plápolající plameny” stravují nejen jejich ubohé stavení, ale také blízkou kapli a lípy. Nemůže však dělat nic jiného, než volat na poplach a naříkat. Je na Faustovi, muži činu, aby navrhl “nové útočiště pro dvojici starců.” Avšak – a to chci zdůraznit – osud ho přemůže dříve, než stačí své plány uskutečnit.”

    V několika řádcích Goethe shrnul tragédii obou – muže na věži i muže na zemi. Muž na zemi má možnost jednat, ale nevidí (je příliš in, jak by řekl současným jazykem někdo z Patočkových vrstevníků), ba dokonce se nemůže vyprostit ze sítě, jíž ho opředl osud a jeho předchozí skutky. Muž na věži vidí, nemůže však jednat. Může pouze varovat. Zde se dotýkáme něčeho, co je jakýmsi druhem “společenské odpovědnosti” – odpovědnosti, kterou má obyvatel věže “právě proto”, že dlí na věži. Věž odluky, věž “sobecké blaženosti”, věž meditace a klidu, tato věž je současně věží strážní. Kdykoli její obyvatel postřehne, že život či svoboda společnosti jsou v nebezpečí, má nejen možnost, ale dokonce povinnost “od vrcholu k vrcholu signalizovat podél hranice, z plných plic křičet na ty, kteří jsou dole, i kdyby měl jen malou naději, že jeho hlas zaslechnou.”

    Jefim Fištejn je úctyhodný muž. Argumenty, které přináší k diskusi, jsou pádné, ověřené, přesné. Muž na zemi, pohybující se po svém lovišti dobře ozbrojen, a přestože “v pohodě s fungujícími játry”, obezřetně sleduje podivný pohyb v houští.

    Jakub Patočka, snad mi promine, moje profese i věk mne nutí vzít v úvahu i jeho mládí a radikalismus s ním obvykle související. Podívám-li se však na jeho fotografii u článku v LN, na tu sluncem nasvícenou tvář s rysy evokujícími Michelangelova Davida a uvědomím-li si, že studuje sociologii, vrátím se znovu ke svému oblíbenému Panofskému. Vymezuje muže na zemi jako lékaře, právníka, inženýra či burzovního makléře. Ve výčtu obyvatel věže má ovšem jen dvě profese. Umělec a vědec. A píše: “Cožpak…ten, kdo svůj život zasvětí nějaké ne tak zjevně užitečné činnosti, má vůči společnosti zvláštní dluh, jakousi morální daňovou přirážku, vyměřenou mu právě za to, že mužem praxe není…?”

    Jakub Patočka je už nyní muž na věži se svými nepraktickými vizemi “obsedantních starostí o Jurské zahrady” – terminologií pana Fištejna – v nichž se “omezená hmota konfrontuje s neomezenou chtivostí člověka”. A já se dovolím zeptat: Unese věžník daňovou přirážku, kterou má platit za to, že je obyvatelem věže? A dále se ptám: Zkusí se někdy muž na zemi a muž na věži vzájemně domluvit? Chtějí se vůbec domluvit? Chtějí společně něco řešit? Je možné, aby se domluvili, když jsou každý tak pevně vymezeni (a omezeni) svým modus vivendi?

    Chápu totiž, jako žena Goethem vyjmutá z tohoto metaforického problému, úzkost obou. Úzkost lovce o dostatek ulovené zvěře, o dostatek obilí na chleba a dřeva na zimní měsíce. I úzkost věžníka z odpovědnosti za stráž, za ono vysunuté místo, z něhož je vidět dál a víc, ale nemůže se než křičet. Chápu je oba. Mám v sobě optimistickou víru ženy na zemi, jinak bych se nemohla milovat a rodit děti, učit je chodit a mluvit, těšit se z toho, jak rostou. A mám také vidění ženy na věži, které mi umožňuje poznat to, co by mohlo život mých dětí ohrozit i zodpovědnost chránit je tak dlouho, dokud nebudou schopny převzít zodpovědnost za svůj život samy. Spleť procesů, jenž konstituují vita activa a vita voluptaria, je pro mne přirozeností. Netrpím touto dichotomií lovce a věžníka, ani nepotřebuji stavět rozmanitost jevové stránky věci (světa, ekologie, materiálních potřeb, člověka celého) do protiřečení.

    Cítím s Ivanem Hoffmanem, když stojí před Jaguárem XLR, cítím přesně, co se v něm odehrává. Chápu Ivana, toho muže na věži, jak se rozhlíží a uvažuje: “Souvisí hospodářský růst s hodnotami jako je štěstí, svoboda nebo láska? Jsou štěstí, svoboda či láska důsledkem hospodářského růstu?” A rozumím Ivanovi i jako muži na zemi, když si klade otázky: “Co když naším problémem je to, že nevěříme jednoduchým řešením, nejsme schopni jednoduchých rozhodnutí, a proto komplikovaně argumentujeme? Schizofrenicky se potácíme mezi tradiční touhou po pohodlí a nově nabytým ekologickým vědomím?”

    Muži na zemi mívají obvykle málo času na přemýšlení o tom, jaký je rozdíl mezi symbolem a tím, co je jím symbolizováno. A muži na věži právě ta věž brání podílet se na životě stejně aktivně, jako se na něm podílejí ti, kdo žijí mimo ni. Když ho však někdo vybízí, aby z ní vyšel, měl by si obyvatel věže připomenout větu jednoho matematika: “Nikdo nemůže matematice zabránit, aby někdy prospěla.” Tato věta se dá transponovat. Např. “Nikdo nemůže moderní askezi zabránit, aby někdy prospěla.”

    Cítím poctivost Jefima Fištejna a také Jakuba Patočky. Je nutné, aby muž na zemi a muž na věži spolu komunikovali. Nepokřikovali na jedné straně a odvraceli se na straně druhé. Mohou si každý ponechat svoji životní roli, ale je potřeba, aby se domlouvali. To je odrazový můstek k řešení.

    Je dobré, že se komunikuje na stránkách LN i jinde. Je dobré, že se bude komunikovat u láhve vynikajícího vína, o kterou se Jefim a Jakub vsadili. Snad i dříve, než za deset let podle uzavřené sázky, a ta láhev třeba ani nemusí stát něčí měsíční plat.

    Pánové, přijali byste pozvání na láhev výborného vína od ženy? Co takhle někdy příští týden?


PhDr. Zlata Hálová, CSc. - Psychocentrum Brno